Osmose

Kaolinový závod u Poschetzau (Božičany) – obyvateli Pechgrün (Smolnice) nazývaný „d’Schlemm“

2026-10-10

Pro mnoho obyvatel Pechgrün (Smolnice) byl kaolinový závod Osmose u Poschetzau (Božičany) po desetiletí důležitým pracovištěm. Kaolin se zde těžil a zpracovával, dříve také hlubinným způsobem. Místní lidé závodu říkali „d’Schlemm“. Dnes zde společnost Sedlecký kaolin provozuje rozsáhlý povrchový lom.

Letecký pohled na kaolinový lom u Poschetzau (Božičany) — Povrchový lom u Poschetzau (Božičany). Vlevo v pozadí Chodau (Chodov), uprostřed elektrárna u Doglasgrün (Vřesová) a vpravo halda u Pechgrün (Smolnice) – Smolnická výsypka.

Po stopách Clausova dědečka

V létě 2026 jsme se společně s Claus vraceli z Voigtsgrün (Fojtov) do Anzing. Když jsme projížděli kolem Poschetzau (Božičany), vyprávěl mi Claus, že zde jeho dědeček mezi světovými válkami pracoval, nějakou dobu dokonce v podzemí. Rád by se na závod jednou podíval a při nějaké příležitosti se zeptal, zda by se mohl dostat dovnitř.

„Proč někdy? Proč nezastavíme hned a nezeptáme se?“ odpověděl jsem. Otočili jsme se tedy a zajeli k závodu.

Claus na okraji kaolinového lomu — Claus se dívá do lomu, kde kdysi pracoval jeho dědeček.

Byla neděle. Od vjezdu se před námi otevřel pohled do obrovské jámy se světlými, stupňovitě odtěženými vrstvami. Neviděli jsme žádnou zavřenou bránu ani zábranu, a tak jsme vjeli do areálu, který se zprvu zdál liduprázdný.

U budov jsme nakonec potkali mladého muže. Claus se mu snažil vysvětlit, že zde kdysi pracoval jeho dědeček a že by si rád odnesl kousek kaolinu na památku. Německy jsme se však nedomluvili. Zpočátku nám nerozuměl ani jeho starší kolega. Teprve když Claus objevil v bedně několik bílých kusů a na jeden ukázal, pochopili, co chce. Oba mu dovolili jeden kus si vzít. Claus jim poděkoval několika eury.

Dolů do lomu

Potom jsme každý jinou cestou sestoupili do lomu. Claus se chtěl pokusit uvolnit ještě jeden kus přímo z bílé kaolinové vrstvy. Bez nářadí to však nebylo možné. Já jsem si mezitím prohlížel světlé a tmavé vrstvy zeminy a hornin.

Claus v rozlehlém kaolinovém lomu — Claus na jednom z těžebních stupňů. Teprve jeho drobná postava ukazuje skutečné rozměry lomu.

Bílé vrstvy kaolinu a tmavší nadložní vrstvy — Bílé vrstvy kaolinu pod tmavšími vrstvami zeminy a hornin.

Nakonec tedy zůstalo u kusu kaolinu, který Claus dostal od obou pracovníků. Později jsme jej vyfotografovali u něj doma.

Kus bílého kaolinu v jeho rukou — Památka ze závodu Osmose, vyfotografovaná později u něj doma.

Pechgrün (Smolnice) a Osmose

Jak úzce byl závod spojen s Pechgrün (Smolnice), ukazuje historická skupinová fotografie z let 1914 až 1918. Zatímco mnoho mužů bylo ve válce, ženy z Pechgrün (Smolnice) převzaly jejich práci v plavírnách u Poschetzau (Božičany). Fotografie připomíná, že závod Osmose poskytoval během válečných let práci také ženám z vesnice.

Ženy z Pechgrün (Smolnice) v plavírnách u Poschetzau (Božičany), 1914–1918 — Ženy z Pechgrün (Smolnice), které v letech 1914 až 1918 vykonávaly v plavírnách u Poschetzau (Božičany) práci zastávanou dříve muži.

Závod Osmose se objevuje také v osobních vzpomínkách. Erich Lill, narozený roku 1927 v Kösteldorf (Rájec), nosil jako dítě oběd svému otci, který pracoval v kaolinovém dole. Cestou procházel přes Pechgrün (Smolnice).

Rudolf Wildner, narozený roku 1934 v Chodau (Chodov), popisuje, jak jeho otec pracoval v závodě Osmose, kde se těžil kaolin i hnědé uhlí. Také on nosil jako dítě otci oběd. Zvlášť mu utkvěli v paměti horníci, kteří vyjížděli z dolu na důlním vozíku, od hlavy až k patě pokrytí bílým kaolinem. Přestávku na oběd trávili v jednoduché dřevěné boudě, bez stolu, židlí a možnosti se umýt.

Když jsme společně s Claus stáli před dnešním povrchovým lomem, z někdejšího pracovního světa už nebylo téměř nic patrné. Pro něj to přesto byla mimořádná návštěva: viděl místo, kde pracoval jeho dědeček, a odvezl si domů na památku kus kaolinu.