Dobrodružství na výsypce

Začalo to tak, jak začíná mnoho dobrých příběhů: jednou otázkou.

Claus hledal skálu. Ne ledajakou, ale Affenfelsen (Opičí skála) u Pechgrün (Smolnice) – skálu, na níž jsou na staré fotografii zachyceni jeho matka, dědeček a sestřenice. Na snímku toho moc vidět není: kousek oblohy, lidé, kámen. Žádná krajina, žádná cesta, žádné vodítko. Jen skála.

Claus ji hledal celé roky. V Egerland, kolem Voigtsgrün, kolem Pechgrün (Smolnice), všude, kde jsou skály. Našel jich mnoho – ale ne tu pravou. Nakonec zveřejnil výzvu v časopise Grenzgänger, určeném vysídlencům z Egerland:
Zná někdo tuto skálu Affenfelsen (Opičí skála)?

Já ji znal.

Alespoň jsem si to myslel. Mám fotografii, na níž na téže skále sedí můj strýc Erich se svou školní třídou. Krásný snímek: děti, les, výhled. A Pechgrün (Smolnice). Ozval jsem se. Z prvního kontaktu vznikl rozhovor a z rozhovoru přátelství. Brzy se ukázalo, že jsme dokonce vzdálení příbuzní. Obě naše matky se narodily v Pechgrün (Smolnice) – v různých domech, ale ve stejné vesnici. Clausova babička tam vyrůstala a jeho praprarodiče tam žili.

Pechgrün (Smolnice) pro nás oba nebyl jen bodem na mapě, ale místem, odkud pocházíme.

A jednoho dne bylo jasno:

Musíme se tam vydat. Společně. A zjistit, jestli ta skála ještě existuje.

Příprava je základ – a vzpomínky také

Na cestu jsme se připravovali půl roku. A nezůstalo jen u plánování.

Claus se ujal praktické stránky věci: nařezat kůly, zašpičatit je, obstarat materiál. Já jsem připravoval obsah: texty, obrázky a grafickou úpravu pamětních tabulí. Claus nechal vše vytisknout v copycentru, tabule připevnil a pokusil se je co nejlépe ochránit před počasím – jak se později ukázalo, byli jsme v tomto ohledu poněkud optimističtí.

Plán byl ambiciózní:
Čtyři pamětní tabule na výsypce na připomínku zaniklé vesnice Pechgrün (Smolnice), jednu u Affenfelsen (Opičí skála) a jednu u Wehrmühle (Mlýn na Hrázi), který existoval už za třicetileté války a později padl za oběť provozu výsypky.

K našemu odhodlání přispěla ještě jiná skála.

Heinrich Siehr a jméno vyryté do kamene

Při jednom z dřívějších pátrání už Claus objevil jinou skálu: Heinrich-Siehr-Felsen. Zmiňuje se o ní jeden ze svazků vzpomínek na Pechgrün (Smolnice) – knih, na nichž se podílel i můj strýc Erich. A zmiňuje se také o jménu vyrytém do skály.

Heinrich Siehr, přítel mého strýce Erich z mládí, do ní v roce 1938 vyryl své jméno. Krátce předtím, než byl povolán do armády. Heinrich Siehr se z války nevrátil.

Jeho jméno však zůstalo.

Ta skála, ten nápis a vědomí, že někdo těsně před zásadním zvratem ve svém životě vyryl do kamene své jméno – to bylo víc než jen drobná historická poznámka. Stalo se to pro nás tichou inspirací.

A právě z toho se zrodil náš nápad:
Pokud Affenfelsen (Opičí skála) najdeme, také tam něco zanecháme. Žádná velká slova. Žádná hesla. Jen iniciály. Stejné nenápadné gesto, jakým tam kdysi Heinrich Siehr zanechal své jméno.

První den: Těžká výbava, lehké pochybnosti

Přijeli jsme, přespali v hotelu – a druhý den ráno vyrazili.
Auto bylo plné. Opravdu plné. Kůly, tabule, nářadí, batohy, voda, jídlo. Většinu toho jsme pak nesli na zádech.

Čekalo nás asi dva a půl kilometru stoupání, převýšení 100 až 150 metrů – a to s neskladným nákladem. Claus nesl dlouhé kůly. Já batoh, nářadí a fotoaparát. Clausovi je 79, mně 69. Jenže Claus je na tom fyzicky spíš jako šedesátník.

Nahoře na výsypce začala skutečná práce. Kopat díry. Hluboké díry. Pro kůly dlouhé až dva metry. Podloží bylo kamenité, plné velkých úlomků. A nářadí? Žádný krumpáč, jen malé tesařské kladívko s hrotem.

Ubíhaly hodiny. Slunce svítilo. Potili jsme se. Přecházeli jsme po výsypce od jednoho místa k druhému. Udělali jsme pořádný okruh. Odpoledne už stály čtyři pamětní tabule.

Byli jsme unavení. Hodně unavení. Ale ještě jsme neskončili.

Sedm procent baterie a nečekaný dárek

Affenfelsen (Opičí skála). Chtěli jsme ji alespoň spatřit.

Můj telefon byl naším jediným navigačním přístrojem. GPS, mapy, souřadnice. A baterie ukazovala 7 %. Powerbanka? Zůstala v hotelu.

Hledali jsme. Nejdřív na špatném místě. Pak jsme změnili směr. Telefon vydržel – tak tak.

A najednou byla před námi.

Mohutná skála, zčásti zasypaná, ale nepřehlédnutelná. Výsypka končila přesně u jejího okraje. Dál už nikdy nepostoupila.

Bylo to jako Vánoce. Narozeniny. Výhra v loterii.

Byla to Affenfelsen (Opičí skála).

Druhý den: Prach, rytí do kamene a jedno jméno v mysli

Druhý den jsme se vrátili – tentokrát se správným nářadím.

Claus pracoval s úhlovou bruskou a dlátem. Já fotografoval a natáčel. Všude byl prach. Hluk. A zatímco létaly jiskry, v myšlenkách s námi byl i Heinrich Siehr.

Naše iniciály v kameni tam nevznikly náhodou. Bylo to vědomé gesto. Pokračování. Tichý pozdrav napříč generacemi.

Potom jsme sestoupili k Wehrmühle (Mlýn na Hrázi) a vydali se zpět – tentokrát ze severní strany. Večer jsme seděli v hospodě s místními. Ruce, nohy, smích, překládání. Překvapivě dobře jsme se domluvili.

Co bylo potom

Zbytek cesty už byl něco navíc. Příjemného, ale přece jen navíc.

Doma vznikla fotokniha. Claus ji ukazoval ostatním. Setkala se s uznáním. S radostí. Možná i s trochou hrdosti. K otištění příběhu v časopise ale nedošlo.

A tak ho vyprávíme sami.

Tady.

A možná se jednou na výsypku znovu vydáme. S lepšími tabulemi. S plně nabitým telefonem. A s vědomím, že jméno vyryté do kamene někdy řekne víc než mnoho slov.

Fotografie z dobrodružství na výsypce

Tento příběh existuje i v jiné podobě:
jako rozsáhlý fotografický cestovní deník s mnoha snímky a doprovodnými texty.

Kdo chce, může si v online ukázce knihy
„Heimat 2025 – Ein Reisetagebuch“
prolistovat její stránky a prostřednictvím fotografií znovu projít cestu přes výsypku, kolem Affenfelsen (Opičí skála) a Wehrmühle (Mlýn na Hrázi).