Poslední léta Pechgrün (Smolnice)
Koleje, výsypky a poslední viditelné stopy vesnice
Po odsunu německého obyvatelstva po roce 1945 existovala vesnice Pechgrün (Smolnice) ještě přibližně dvě desetiletí a nadále byla obydlená, i když v pozměněné podobě. V 60. letech byla postupně rušena. Obyvatelé byli postupně přestěhováni, především do Chodau (Chodov). Kolem let 1967–1968 už ve vesnici nikdo nebydlel. Krátce nato byly domy zbořeny a zničeny: zmizely střechy i vnitřní vybavení a zůstaly jen zbytky zdí a otevřené sklepy.
Územím začaly procházet nové koleje průmyslové železnice, výsypka se přibližovala a vzhled krajiny stále více určovaly stroje. Po určitou dobu se zde prolínaly dvě skutečnosti: poslední viditelné pozůstatky vesnice a nová průmyslová krajina spojená s těžbou hnědého uhlí.
S postupující povrchovou těžbou v sokolovské hnědouhelné pánvi se území Pechgrün (Smolnice) stále více využívalo k ukládání skrývky. Koleje průmyslové železnice, rozdělovací zařízení a buldozery utvářely krajinu, v níž někdejší vesnice přežívala už jen v podobě zbytků.
Také dobové kresby a vzpomínky zachycují Pechgrün (Smolnice) v tomto přechodném období: už ne jako skutečnou vesnici, ale ještě ne zcela zmizelou.
Letecký snímek z roku 1974 ukazuje, že pozůstatky vesnice byly tehdy ještě rozeznatelné, zatímco výsypka už postoupila až do jejich bezprostřední blízkosti.
Z této doby pochází také známá píseň „Rosa na kolejích“ od Wabi Daněk. Vypráví o putování podél železničních kolejí. V jednom českém článku se zmiňuje souvislost s pobyty trampů v okolí tehdy již opuštěné vesnice Pechgrün (Smolnice). Přímý důkaz této souvislosti však neexistuje.
Krátce nato Pechgrün (Smolnice) zcela zmizela pod výsypkou. Zůstalo jen několik fotografií, vzpomínky – a možná také jedna píseň.