Zpátky do Smolnice
Pomyslná cesta časem do zaniklé vesnice
Co kdybychom se dnes mohli ještě jednou vydat do Smolnice, která se do roku 1945 jmenovala Pechgrün? Ne na výsypku, pod níž vesnice zmizela, ale zpátky do doby, kdy ještě stály domy, vesnicí protékal potok a cesty vedly k okolním polím, rybníkům a lesům.
Taková cesta časem samozřejmě není možná. Obrázky na těchto stránkách se ji přesto pokoušejí alespoň na okamžik proměnit ve skutečnost. Vytvořil jsem je pomocí umělé inteligence na základě historických fotografií a dalších dochovaných vyobrazení a snažil jsem se přitom co nejvěrněji držet historických předloh.
Sám jsem Pechgrün nikdy nepoznal. Moje představa o vesnici vznikla ze starých fotografií, vyprávění a knih a také z intenzivního studia historie obce Pechgrün v posledních měsících. Myslím, že se nám prostřednictvím těchto obrázků podařilo skutečnosti překvapivě přiblížit.
Před námi leží Pechgrün. Domy stojí, pole se obdělávají a cesta vede dolů do vesnice.
Pokračujeme po silnici kolem rybníka „Kastenteich“. Samotná vesnice je ještě kus před námi.
Procházíme částí obce „Luft“, která ležela před vlastní vesnicí Pechgrün. Své jméno prý dostala podle větru, který zde foukal obzvlášť silně. Před námi se vesnice stále více přibližuje.
Za velkým topolem začíná Pechgrün. Dál pokračujeme pěšky.
Podél silnice stojí první domy. Zahrady, ploty, ovocné stromy a hospodářské budovy jsou přirozenou součástí obrazu vesnice. Za topolem rozeznáváme budovu školy.
Teď jsme přímo uprostřed obce Pechgrün. Silnice a potok společně procházejí vesnicí. Vlevo stojí hostinec Pleier, vpravo hostinec Zum Grünen Baum („U Zeleného stromu“). Malé mosty a lávky spojují domy a pozemky na obou stranách.
A samozřejmě bychom tu nebyli sami. Na silnici potkáváme lidi, kteří nemohou tušit, že jejich vesnice je pro nás už dávnou minulostí.
Přicházíme k obchodu se smíšeným zbožím rodiny Fellner. Právě toto místo považoval Erich Heinzl za skutečný střed vesnice – malé prostranství mezi silnicí a potokem, kde se sbíhalo několik cest.
O kousek dál stojí malá kaple. Vznikla v 18. století a postavila ji a udržovala rodina Haberditzl ze statku čp. 7, na jejímž pozemku kaple stála. Před kaplí vidíme několik členů rodiny.
Necháváme kapli za sebou a pokračujeme vzhůru podél návrší „Kutscherberg“ k domu č. 56, který postavil Ignaz Roßmeisl.
Pokračujeme k domu rodiny Brandner u cesty vedoucí směrem k obci Rájec. Obytný dům, stáj, kůlna, zahrada a ovocné stromy zde tvořily přirozený celek.
K pěkným hrázděným domům ve vesnici patřil také dům „Kåthrina“ rodiny Kunzmann, č. 18.
Naše cesta časem se neřídí kalendářem. Před selským statkem „Kutscher“ leží sníh a pro děti se silnice proměnila v hřiště.
A zase jiné roční období. V horní části vesnice potkáváme chlapce s fotoaparátem. Na okamžik se teď někdo z tohoto zaniklého světa dívá zpátky na nás.
Stoupáme výš. Po úzkých cestách a jednotlivých domech se před námi znovu otevírá pohled na Pechgrün a okolní krajinu.
V místní části „Vogelsang“ je zástavba řidší. Domy, louky, pole a les zde téměř nepozorovaně přecházejí jeden v druhý.
Na okraji vesnice se nachází starý statek rodiny Matzl se třemi lípami, které zde stály již od třicetileté války.
Odtud vede cesta k „Wehrmühle“ (Mlýn na Hrázi) kolem starého „Hiacha-Haus“ (dům hajného).
Pokračujeme dál. Na lesní mýtině nakonec dorazíme k „Wehrmühle“ (Mlýn na Hrázi).
Další skok v čase nás přivádí zpátky doprostřed vesnice – tentokrát v zimě. Sníh leží na cestách, střechách a zahradách. Lidé jsou venku, děti si hrají.
Náš čas v obci Pechgrün končí.
Z návrší „Meislberg“ se naposledy ohlížíme na domy, zahrady, pole a rybníky. Pro lidi, kteří tam žijí, je to všechno stále přítomnost. Netuší, co je čeká.
My ano.